zpět na hlavní stránku          fotky z expedice


Autor: Lucie Plicová

Nápad vydat se do hor Ruska, země neomezených možností a zdolat Elbrus, se zrodil celkem náhle v našich myslích při cestách na alpských ledovcích. Asi už jsme si připadali dost silní v kramflecích, teda v mačkách, a taky jsme chtěli zjistit, jak si naše plíce poradí s výškou nad 5000 metrů nad mořem.

V tu chvíli jsme samozřejmě netušili, že naše cesta za krásou přírodního ledového velikána Kavkazu, bude poněkud dobrodružnější, než jsme si dokázali představit.

Naše expedice tedy směřovala do země, která je typická "východní" mentalitou svých obyvatel. Korupce a úplatkářství jsou zde běžným jevem a těmto praktikám jsme se museli přizpůsobit během cesty, zejména při odbavení na hranicích i během samotného pobytu. Taky psychická příprava na to, že v oblasti Elbrusu neexistuje spolehlivý systém první pomoci a záchrany a musíme se proto spolehnout sami na sebe, byla dost těžká, hlavně pro naše nejbližší přátele, kteří zůstali doma.

Náš den "D" měl nastat 22. července 2000, do té doby bylo nutné vyřídit veškeré vízové povinnosti, protože jsme se rozhodli cestovat autobusem. Klasická cesta do oblasti centrálního Kavkazu by vedla přes Slovensko, Ukrajinu do Ruska. Bylo potřebné tedy vízum ukrajinské a ruské. Problém byl v tom, že na Ukrajinu začala platit víza pro naše občany od 29. června a nám bylo ukrajinskou ambasádou sděleno, že jsou zaplaveni žádostmi o udělení víz a tu naši nestihnout do termínu odjezdu vyřídit. Zbývala tedy možnost cestovat do Ruska přes Běloruskou republiku. Přes CK se povedlo vybavit potřebná víza a vstupní permity, dále povolení ke vstupu do pohraničních oblastí. Zůstala už jen klasická příprava na vysokohorskou turistiku na ledovci a věcičky k ní potřebné. Zakoupili jsme si jistící úvazy, karabiny, smyčky. Od přátel zapůjčili mačky a cepín. S blížícím se dnem odjezdu jsme dovybavovali naši obrovskou potravinovou bednu různými "kalorickými bombami" a vším potřebným. Nutné bylo rovněž devizové vybavení a to v hodnotě 100 dolarů, ovšem v jednodolarových bankovkách, pokud možno co nejnovějšího data. Při převzetí tohoto 2 cm stokusového balíčku v peněžním ústavu, nás na chvíli zaplavil pocit, že od naší zemičky na východ se budeme moci "rozšoupnout". Paní za přepážkou nechápavě sledovala naše štastné výrazy nad objemným svazkem bankovek. Její nevěřícný pohled se ještě prohloubil, poté co jsme jí sdělili k jakému účelu jednodolarovky potřebujeme. S obavami nám tedy popřála hodně štěstí.

22. července jsme konečně zakřičeli povzbudivé ahój na naše milé rodiče a kamarády a nasedli do autobusu Karosa, východního typu. Rodiče stačili zamáčknout slzu v oku a ještě za námi zavolat : "A hlavně nikam nelezte". Vzhledem k cíli naší cesty, vystoupit na Elbrus vysoký 5.642m.n.m., jsme to s čistým svědomím zrovna slíbit nemohli.

Jeli jsme v počtu 34 chtivých vysokohorských lezců a trasa naší cesty vedla přes Polsko, Bělorusko do Ruské republiky.

V noci jsme překročili polské hranice a blížili jsme se k běloruským. Prohlídka na polské hranici proběhla bez problémů a spočívala v podstatě v otázce celníka, který nakoukl do autobusu, zda máme všichni pasy. Celní zdržení bylo asi tak půl hodiny. Nyní nás čekala obávaná běloruská část hraničního přechodu. Předcházející výpravy, které se vrátily, nám dávaly varování, že tu můžeme čekat cokoli a nikdo přesně dopředu neví, co a kolik nás to bude stát. Když jsme přišli na řadu, oznámil nám běloruský celník, že nemáme potřebná razítka,ale stačí, když se pro ně vrátíme zpátky cca 500 km, prostě šprýmař. Pokud ale nechceme, bude stačit, když mu dáme 50 dolarů a bude věřit, že je všechno OK. Takže uvěřil a my měli další kontrolu za sebou. Průjezd Běloruskem byl plynulejší než jsme čekali a kvalita silnic nás v dobrém překvapovala neustále. Kousek před ruskými hranicemi jsme rozbili stanové městečko v lese a strávili tak noc v jiné poloze, než v té skrčené v autobuse. Kolem páté hodiny ranní jsme již byli připravení vyrazit na setkání tentokrát s ruskými celníky. Ti náš autobus rovnou odstavili a my měli opět problém získat potřebné razítko, protože se údajně měnila noční směna za ranní a máme přijít tak za dvě hodiny. Dalšímu celníkovi se zase zdálo, že máme v autobuse zbytečně moc věcí, a tak nám navrhl, že si můžeme všechny věci vyložit ke kontrole. Šly na stolek cigarety a ještě byl v zásobě karton českého piva. Hned byla "pečjatka" v pohotovosti. A razítka byla naše. Tak nám celá pohraniční kontrola trvala čtyři hodiny. 

Konečně po všech útrapách tedy vjíždíme na půdu slavné Rusi. Všude je všechno ohromné, obrovské prostory, obrovské stroje i auta, i silnice je široká. Všechno vypadá nedodělaně. Jakoby ve výstavbě, ale už strašně dlouho. Kilometry nám ubíhají dost pomalu. Potkáváme spousty policejních hlídek meřících rychlost. Každých 50 km stojí policejní stanice GAI a DPS se závorami. Zde je třeba vždy zastavit a počkat na libovůli milice, zda můžeme jet dál, nebo zda nám bude nalezena nějaká závada na vozidle, či v dokladech a budeme muset platit. Pro tento případ máme velké zásoby kartonových balení našeho piva.

Projíždíme Pjatigorskem, kde vyměňujeme pár našich jednodolarových bankovek za rublíky a navštěvujeme Pjatigorský rynok, místní tržnici. Nic tu nenasvědčuje pověstné ruské bídě. Sortiment zboží tržnice je podobný jako u nás. Od zeleniny, sýry přes maso po prací prášky. Nakupujeme chleba, ovoce a zeleninu a pokračujeme v cestě směrem k Mineralnym Vodam. V Miněralnych Vodách je letiště, pravděpodobně s mezinárodním provozem a vybrali bychom si na svoji přepravu na Kavkaz letadlo, přiletěli bychom právě sem.

Během naší cesty Ruskem se k nám postupně začali dostávat zprávy o živelné pohromě, ke které došlo v Tyrnyauz v oblasti Kavkazu. Táním ledovce došlo k rozvodnění řeky a obrovským sesuvům půdy. Tj. údolí Baksanu - Tyrnyauz, které bylo nutné projet, abychom se dostali k našemu základnímu táboru pod Elbrusem, právě prožívalo velké neštěstí. Oblast byla neprodyšně uzavřena policií a armádou, vrtulníky evakuovaly postižené obyvatele Tyrnyauz a vojáci s pomocí těžké techniky odstraňovali ty nejhorší škody a snažili se zprovoznit provizorní pontonový most, neboť všechny mosty byly řekou strženy. Naše obavy se přibližováním k této oblasti jen zvětšovaly. Díky záplavám a sesuvům půdy zahynuly desítky lidí, byl zničen majetek a mnoho lidí poznamenáno do konce života.

Na další GAIce, už nic nepomůže a uniformovaný příslušník nám zamítá vjezd do oblasti. Není možné tam projet. Prý : "jéchajtě damój". To teda jo, po 3.500 km............ Nepomáhají úplatky ani přemlouvání, nastává pesimistická nálada a porada co bude dál. V rychlosti se rozhodujeme objet zával z druhé strany údolí a zkusit štěstí. Není jisté zda se to podaří, navíc přijdeme o jeden den, ale je to naděje. Co víme jistě je to, že autobus nás může dopravit maximálně k závalu, dál budeme muset využít místních nespolehlivých dopravních prostředků a vlastních sil.

Cestou se zastavujeme v Nálčiku , zjišťujeme situaci a dokupujeme nějaké zásoby. Čeká nás poslední překážka, GAIka na naší cestě za Elbrusem. Zastavujeme na znamení milice a všichni čekáme se zatajeným dechem zda-li nám bude umožněn průjezd do doliny Baksanu. Náš řidič se vrací společně s ruským uniformovaným vojákem, máme tedy doprovod, ale můžeme pokračovat až k Tyrnyauz. Přijíždíme do Tyrnyauz a na vlastní oči vidíme ten zásah vyšší moci a lidi, kteří s tím co zbylo opouští své domovy. Autobus dál pokračovat nemůže, už by neprojel. Balíme tedy vše nutné, loučíme se s řidiči a smlouváme o ceně ruského Gruzavíku , kterým nás domorodci vyvezou na protější horu a pod příkrým srázem dále do hor. Usmlouvali jsme 1000 rublů za auto. Vzhledem k situaci je cena asi 10x vyšší než normálně. Ve voze pro 9 lidiček nás jede patnáct s veškerou těžkou bagáží. Některé úseky jsou tak prudké, že se je nepodaří vyjet najednou. Proto několikrát couváme a s rozjezdem, neskutečně vysokými otáčkami a řvoucím motorem je zdoláváme znovu. Tentokrát úspěšně. Náš řidič je vskutku nebojsa, proto brzy necháváme živelnou katastrofu Tyrnyauz za zády a po dobré horské cestě se přibližujeme k základnímu táboru pod Elbrusem. Řidič vidí, že jsme si maximálně oddychli po jeho krkolomné jízdě, a víc než na cestu se soustředí na kroucení nějakého knoflíku pod volantem. V tom se z reprobeden vozidla ozvou snad největší hity britské hitparády. S pobavením sleduje naše výrazy a když zjistí, že má úspěch, už se dál může věnovat řízení.

Kolem 20 hodiny přijíždíme do kempu. Kemp vypadá na první pohled velice příjemně, leží v pěkném prostředí lesa s výhledem na okolní horské velikány na břehu jednoho z přítoků Baksanu. Kolem se pokojně pase několik kraviček, prostě idylka. Jdeme tedy omrknout nějaké to místečko na spaní. Jak je vidět podle spousty hnědých značek na zemi, mile se pasoucí kravičky kolem kempu, zřejmě občas zavítají i do kempu..... K dispozici máme sprchy s teplou vodou, fotbalové a volejbalové hřiště, ohniště na táborák a dokonce saunu. No super. Ovšem, jak to bývá, není vše černobílé. Teplá voda teče dvě hodiny denně (ani to denně není pevné pravidlo), na hřišti se pasou krávy také a pokud chceme saunu, musíme ji dopředu zamluvit, někde sehnat dřevo a nejlépe již od rána ji pěkně vytopit.

Další den ráno odcházíme na 1. aklimatizační výstup na Čeget 3.400 m.n.m. Stopujeme malý autobus, který nás za 30 rublů odváží na parkoviště pod Čegetem u lanovky. Většina, aby šetřila síly vyjíždí lanovkou na hřeben a odtud vychází na vrchol pro aklimatizaci ve větší nadmořské výšce. My hrdinně necháváme lanovku za zády a vydáváme se na pěkný výšlap. Počasí je nádherné, pravé letní vedro. Během čtyř hodin jsme úspěšně na vrcholu, pojídáme svačinu a doplňujeme tekutiny. V dáli vidíme náš milý Elbrus. Se slovy : " My Ti ještě dáme na frak", začínáme sestupovat zpět do údolí. S pomocí teleskopických hůlek sbíháme hodně rychle a dole u lanovky s chutí pojídáme šašlik, který zapíjíme pivem Baltikou. K naším oblíbeným ruským pochutinám kromě šašliku - baraního rožněného masa, patří bramborové placky, klasické pirožky a Ajran - zkvašené kravské mléko. K nabídce alkoholických nápojů nutno říci, že královnou ruského trhu je vodka, vodka a zase vodka. Někteří naši chytráci jí kupují po flaškách, nekolkovanou a po 15ti rublech. To znamená, že ještě před výstupem na Elbrus si zadělávají na bílou slepeckou hůlku.

29.8.00 Dnes začíná čtyřdenní výprava, jejímž cílem by mělo být zdolání nejvyššího vrcholu Kavkazu, nádherného dvojvrcholu Elbrus. Elbrus je vyhaslou sopkou, která ma dva výrazné vrcholy, z nichž je vyšší západní vrchol o nadmořské výšce 5.642 m.n.m. Původní krátery jsou vyplněny ledem. Místní nazývají Elbrus Mingi-Tau Tisícová hora. Autobus nás veze z našeho kempu do osady Azau až nakonec asfaltky, vjíždíme na parkoviště pod stanici kabinkové lanovky. Lanovka dnes jezdí jen do 1. mezistanice, takže nám pomůže o 400 výškových metrů. Před výsadkem objednáváme nezbytný šašlik a kupujeme lístky na lanovku. Dostáváme se do kabinky a spolu s dalšími rychlými kolegy se vydáváme vstříc výšinám. Z 1. mezistanice už se musíme vydat po svých a s plnou zátěží. Úzká cesta se ztrácí v lávovém suťovisku. Brzy se dostáváme na úroveň okolních ledovců a otvírají se nám úchvatná panoramata. Ve výšce 3.500 m.n.m., ve stanici MIR vaříme výživnou polévku a sbíráme síly. Posilněni jdeme dál až do výšky 3.800 metrů. Cestou pozorujeme obrovské leskle černé kamenné bloky, které se tyčí kolem nás. Úplný ráj pro geology, mineralogy a vůbec všechny kamenovědce. Vystupujeme k základně, která je tvořena obrovskými rourami poskytující přístřešek. Jsou tak veliké jako by byly ze slavného ropovodu. Jdeme po ledovci ještě dalších sto výškových metrů a na lávovém valu stavíme stany. Velká část naší skupiny ale zůstává v útočišti rourové základny. My svazujeme stany k sobě a zajišťujeme kameny. Začínáme pociťovat první příznaky výškové nemoci a bolí nás hlava. Společně vaříme jídlo a s ochranou okolních horských štítů usínáme na kamenném podloží. Ráno nás probouzejí brzké sluneční paprsky, vaříme čaj a chystáme se na Prijut 11. Místo rolby používáme raději vlastních nohou. Nasazujeme batoh, rukavice a čepici a vydáváme se směrem vzhůru . Ráno nám to ještě sem tam uklouzne, ale s blížícím se polednem se po ledovci řinou proudy vody a my musíme dávat pozor, abychom nepřehlídli nějakou ledovcovou trhlinu. Kousek nad Prijutem 11 (4.200m.n.m.) se vynořují z ledovce osamělá skaliska . Je to dobré a vlastně jediné místo pro vybudování tábora. Uchvátili jsme jednu rovnější plošinu, která svou velikostí postačuje skoro na náš celý stan. Trochu ji rozšíříme a zpevníme a navýšíme ochranný kamenný val. Ten je nutný jako ochrana před silným nárazovým větrem, který tu mezi skalisky pěkně profukuje. Stan raději zajišťujeme šňůrkami k okolním kamenům. Odpoledne podnikáme menší aklimatizační výstup na Pastuchovské skály. Testujeme mačky a oblečení pro zítřejší náročný výstup. Protože jsme vyšli až později odpoledne , potkáváme už naše kolegy, jak se postupně z Pastucháčů vracejí. Jana vychází nad Pastuchovy skály, já několik desítek výškových metrů pod skalami obracím a sestupuji zpět k našim stanům. V bivaku nabíráme vodu, dokud ještě není zmrzlá a plníme lahve i na zítra, protože ráno bude vše zamrzlé. Vaříme. Janča baští s chutí, já mám problém sníst pár lžic polévky. Třeští mě hlava, je mě na zvracení a mám zimnici, zalézám teda do útočiště svého péřového spacího pytle.

Noc byla hrozná, skoro vůbec jsme nespali, když vynechám kamenné podloží, které nebylo zrovna pohodlné, tak celou noc foukal šílený vítr, který se nám snažil zbořit náš stan. Ráno v jednu hodinu vstáváme. Jana vyskakuje velmi čiperně, mě trápí silné bolesti hlavy a velká nevolnost, rozhoduji se tedy ještě vyčkat a vyrazit později. Janča se mezitím už souká do maček a nabíjí svou čelovku svěžími baterkami. Ostatní už jsou také na nohou připraveni vyrazit. 

Celá skupina vyráží asi ve dvě hodiny, ležím ještě hodinku, spát stejně nemůžu a pak taky oblíkám bundu, boty, čepici, rukavice a mačky a vydávám se k Pastucháčúm. Dělám časté zastávky a s dýcháním to taky není nic moc. Po pár stovkách metrů začínám silně krvácet z nosu, což je znamení k rychlému snížení nadmořské výšky. Sestupuji tedy zpět k bivaku nad Prijut, balím věci a společně s Martinem, který je na tom stejně, sestupujeme níž. 

Napadají nás myšlenky, jak se asi cítí Ti, kteří se někde v mracích, které halí Elbrus, pokoušejí o jeho zdolání. Jak je na tom asi Janča? Jsou asi 2 hodiny v noci a tudíž vyráží za úplné tmy a jako permoníci si svítí na cestu čelovkami. Asi ve 4 hodiny přichází k Pastuchovským skalám, odkud je cesta značená tyčemi. Ty ovšem nachází až po 15 minutách cesty. Ve výšce 5.000 m nad mořem začíná svítat, jsou vidět tmavé mraky, které leží na růžově nasvícené obloze. Postupně, jak slunce vychází, začíná osvětlovat vrcholek západního Elbrusu. Už je znát, že jsou dost vysoko, začíná být větší chladno, mrznou prsty u rukou, prsty u nohou se neustále snaží hýbat, aby neměli omrzliny. Také již začíná ubývat sil. Cesta od Pastuchovských skal (4.800 m) do sedla (5.300m) se zdá být nekonečná. Není to moc prudké a rychlé stoupání, spíše pozvolná chůze po mírném úbočí, ale zato téměř bez konce. Když konečně doráží do sedla, Elbrus je celý zahalen v mracích a není téměř nic vidět. Vydávají se na vyšší, západní vrchol Elbrusu a ze sedla jim zbývá ještě něco málo přes 300 výškových metrů. Odtud již vidí, že stoupání k vrcholu je prudké, ale ne tak dlouhé, což je psychicky docela povzbudivé. Sil už opravdu moc nezbývá a tak si vždy počítají 40 kroků a dělají dýchací pauzy. Toto prudké převýšení zdolávají a vrchol Elbrusu je pro ně už na dosah. Posledních několik desítek metrů je nejhorších. Teď i tam, kde není relativně velké stoupání, nejsou schopni ujít více než oněch 40 kroků, které si pořád počítají. S velkým vypětím nakonec v 9.10 hodin vystupují na západní vrchol Elbrusu. Ještě jim nedochází, že to dokázali. Navzájem se fotí, pak fotí nádherná "panoramata". Všechno se zdá být z vrcholu Elbrusu strašně daleko a okolní vrcholky hor vypadají jako kostičky stavebnice. Na moc velké rozjímání není čas, začíná být zima, fouká ledový vítr, takže je nutné vydat se zpět. Sestupují do sedla, kde chvilku odpočívají, vždyť jsou od 2 hodin v noci na nohou, bez větší pauzy. Jana je tak vyčerpaná, že ani neudrží hlavu a ta jí neustále padá únavou. Pud sebezáchovy ji nutí jít dál, neboť by zde usnula a mohla zmrznout. Tak pomaloučku sestupuje dál, jde spíše setrvačností, jako by byla hadrový panák. Na Pastuchovských skalách odpočívá a asi ve 14 hodin přichází k bivaku na Prijutu 11. Únavou uléhá do stanu a pokouší se o spánek, který nepřichází. V 17 hodin vstává a vaří první pořádné jídlo dnešního dne. Až do deváté hodiny večerní postupně přicházejí z vrcholu Elbrusu ostatní. Všichni jsou vyčerpaní a i Ti sebevětší sportovci nebo horolezci přiznávají, že jim dal Elbrus pořádně zabrat. Někteří si sáhli na dno svých fyzických sil natolik, že sestup k Prijutu 11 už sami nezvládli a tak museli pomoci kamarádi. "Předpokládané 30-ti procentní ztráty" se nekonají a tak se v bivaku schází všichni. 

Mezitím my s Martinem pokračujeme v sestupu. Cestou z Prijutu skoro nemluvíme a naše výrazy ve tvářích jsou dost kamenné. Konečně přicházíme zpět do výšky 3.500 metrů k obytným rourám, do výšky, která je pro spiklence s "vejškovkou" už bezpečná. Dáváme pauzu a vaříme. Se zakloněnou hlavou pozorujeme západní vrchol Elbrusu, snažíme se rozlišit ty malé černé tečky na ledovci, naše bojující kamarády. Ke stanici Mir je to už jen kousek a odtud pokračujeme dolů k 1. mezistanici lanovky . Když budeme mít štěstí, sjedeme kabinkou až do osady Azau. Máme štěstí a opět si pomáháme o 400 výškových metrů, tentokrát směrem dolů. Konečně stojíme na pevné zemi v osadě Azau, naše konverzace už probíhá normálně, příznaky výškové nemoci zmizely, zbylo jen vyčerpání a úsměvy jsou taky už čím dál víc od ucha k uchu. Usedáme ke stolu, objednáváme spoustu bramborových placek, salát a pivo a pěkně se cpeme. Máme trošku obavu, aby se náš žaludek, po tom třídenním půstu nějak nevzbouřil, ovšem hlad je silnější, takže s boulema až za ušima konzumujeme pěkně dál. Musíme ještě absolvovat asi 20 km trasu zpět do našeho alplageru Elbrus, takže teď to vypadá, že se tam jenom dokutálíme. Za veškerou tuto dobrotu platíme 40 rublů a vyrážíme s úmyslem stopnout nějaké auto směrem do kempu. Je pravé poledne na obloze ani mráček a my jdeme po rozpálené asfaltce, vystaveni tomuto žáru. Za půl hodiny cesty neprojelo jediné auto, mají snad polední siestu? Blížíme se k mostu na jehož druhé straně trochu potrhaný dědoušek seká trávu. V blízkosti je zaparkovaná stará rozhrkaná Lada. Je sice v úplně opačném směru než potřebujeme, ale zkoušíme naše vyjednávací schopnosti. Patříme k těm ročníkům, kteří měli ruský jazyk ještě povinný a tudíž nám domluva s domorodci nečiní žádné potíže. Některé výrazy občas "počešťujeme", ale místní se většinou tváří dost chápavě. Zkoušíme teda uplatnit na dědouška náš návrh na odvoz do alplageru jeho vozidlem. Jsme překvapeni spontánní a rychlou reakcí. Okamžitě odhazuje kosu do pole, startuje auto, obrací jej do našeho směru, my nasedáme a jedeme vstříc kempu. Až na to, že jsme jeli celou cestu vlevo, a tak se stěží uhýbali protijedoucím vozidlům, byla cesta celkem normální.

V kempu objevujeme Gustíka, zdravotní problémy jej zastihly již po Čegetu, tudíž zůstal v základním táboře a na Elbrus s námi už nešel. Leží na karimatce u svého stanu a moc dobře teda nevypadá. Živě mu líčíme své zážitky z nepokořené hory. Večer trávíme v "Šašlikárně", což je místní bouda s velkolepým občerstvením. Začíná hustě pršet a padají kroupy. Myslíme na ty naše horolezce na Prijutu. Doufáme, že budou mít ještě dost sil zítra sestoupit k nám dolů.

Ráno vyrážíme do vesničky Elbrus nakoupit nějaké potraviny, odpoledne hrajeme volejbal s místními domorodci. Síly jsou vyrovnané, tak dochází k dramatickým zvratům. Nakonec vítězně obhajujeme naše barvy. 

Večer přicházejí naši ledovcoví borci, na první pohled je hned vidět, kdo pokořil 5.642m vysoký vrchol. Znamením jsou rozzářené tváře, jiskra v oku, a velmi veselý výraz. Poznat je i to, že v osadě Azau už došlo k nějaké té pitné oslavě výstupu. Jsou tak pěkně šťastní ze svého výkonu a my se radujeme s nimi. Do časných ranních hodin okupujeme "šašlikárnu", místní osvěžovnu. Vyprávíme, hrajeme společenské hry, popíjíme a hodujeme. Je to 100procentně nejdelší noc na východ od našeho domova. 

Další dny děláme 3denní trek na Zelenou Gastinici, kterou obklopují čtyřtisícové vrcholy Gumači, Viatau, Adyrči a další. Většina z nich je zdolána. Nechybí ani výšlap dolinou Šelda, ke stejnojmennému ledovci. Čelo ledovce je vysoké skoro 35 metrů, jde z něj trošku strach. Z brány ledovce se silou řine ledovcová řeka.

Naše putování po kavkazských velikánech pomalu končí. Zažili jsme dobrodružství, které má pramálo společného s vysokohorskou turistikou v Alpách, kterou jsme dosud znali. Naše asociace při vyslovení země Rusko, budou teď zcela jiné. Pořád už budeme vidět nádherné i drsné hory, prostě absolutně úžasnou přírodu. V myslích zůstanou srdeční a pohostinní lidé, kteří neustále překvapují. Tohle všechno, okořeněné absurdními potížemi, které jsme měli na hranicích a během cesty. Pro tentokrát pro nás Rusko znamená hory, kde si člověk víc než kdekoliv jinde uvědomí svoji identitu.

I přesto, že nepatřím k človíčkům, kteří zanechali otisk své boty na nejvyšším vrcholu Kavkazu - Elbrusu, tak společně s kamarády, kteří jej zdolali, máme pocit, jako kdybychom stanuli na střeše světa - Mont Everestu.


zpět na hlavní stránku           fotky z expedice

 

© 2000 - 2001